Soudce odsoudil, ale řekl to nahlas. Kdo v Česku skutečně rozhoduje? Čapí hnízdo odhalilo víc, než se čekalo...
Kauza Čapí hnízdo znovu otevřela otázku, kam až může zajít odvolací soud, když rušírozhodnutí soudu první instance. Soudce Jan Šott odsoudil Janu Nagyovou, ale současnědal najevo, že podle jeho senátu přetrvávají pochybnosti. Jenže nejde o izolovaný sporjednoho soudce s vyšší instancí. Česká justice už v minulosti řešila případy, v nichžzaznívalo podezření, že odvolací soud fakticky nepřezkoumává rozsudek, ale diktuje jehovýsledek. A někdy dokonce opačným směrem – nikoli k vině, ale ke zproštění.
Kauza Čapí hnízdo má za sebou další dramatický obrat. Městský soud v Praze uznal JanuNagyovou vinnou, současně však soudce Jan Šott při odůvodnění rozsudku pronesl slova, která vjustičním prostředí vyvolala mimořádnou pozornost. Soudce totiž uvedl, že senát je nadálepřesvědčen, že Nagyová by odsouzena být neměla, protože o její vině přetrvávají důvodnépochybnosti. Dodal ale, že městský soud je vázán názorem Vrchního soudu v Praze.
Jinými slovy: soudce rozhodl o vině, ale zároveň veřejně sdělil, že podle jeho vlastního hodnocenídůkazní situace k takovému závěru dojít neměla. Právě tato otevřenost vyvolala otázku, zda sesoud první instance v podobných případech nestává pouze vykonavatelem názoru vyšší instance.
Nejde přitom o běžnou procesní situaci, kdy odvolací soud nižšímu soudu vytkne právní chybu,neúplné dokazování nebo vadné odůvodnění. Takový postup je součástí soudní soustavy. Problémnastává ve chvíli, kdy se spor netýká jen výkladu práva, ale samotného hodnocení důkazů. Tedyotázky, zda svědek působí věrohodně, zda listiny potvrzují určitou verzi skutku, zda pochybnostiještě existují, nebo už byly rozptýleny.
Právě to je v trestním řízení mimořádně citlivé. Soud první instance důkazy provádí bezprostředně.Vidí svědky, slyší jejich výpovědi, sleduje jejich reakce, konfrontuje je s dalšími důkazy. Odvolacísoud naopak často pracuje především se spisem a záznamem toho, co už proběhlo. Má právonižší soud kontrolovat, ale otázka zní: může mu také fakticky nařídit, jak má důkazy vyložit?
Přitom soudce Šott v kauze Čapí hnízdo rozhodoval už potřetí. Dvakrát předtím obžalobu zprostil,vrchní soud však oba rozsudky zrušil. Prezident Soudcovské unie Libor Vávra označil otevřenost Šottova postupu za unikátní právě proto, že se nejde jen o vázanost právním názorem,ale o otázku hodnocení důkazů.
Česká judikatura totiž dlouho pracovala s tím, že odvolací soud nemůže jednoduše vnutit souduprvního stupně vlastní skutkový závěr, pokud sám důkazy neprovedl nebo nezopakoval. Ústavnísoud v minulosti formuloval hranice velmi jasně: odvolací soud nesmí soudu prvního stupně uložit,aby učinil konkrétní skutkové zjištění, aby určitý důkaz hodnotil konkrétním způsobem nebo abydospěl k předem určenému skutkovému stavu.
Současně však Nejvyšší soud upozorňuje, že opačný extrém také neplatí. Hodnocení důkazů nenínedotknutelnou doménou soudu první instance, do níž by odvolací soud nesměl vůbec zasáhnout.Odvolací řízení podle Nejvyššího soudu předpokládá i přezkum skutkových zjištění a hodnocenídůkazů. Jinými slovy: odvolací soud má právo říct, že úvahy nižšího soudu jsou nelogické, neúplnénebo v rozporu s provedenými důkazy. Neměl by se však stát soudem, který bezprostředníhodnocení důkazů nahradí vlastním příkazem k výsledku.
Do této křehké rovnováhy vstoupil i nález Ústavního soudu IV. ÚS 2980/22. Ten se zabýval situací,kdy opakované vracení věci mezi instancemi vedlo k takzvanému justičnímu ping-pongu.Ústavní soud tehdy popsal případ, v němž došlo k několika zrušujícím rozhodnutím odvolacíhosoudu a opakovanému vracení věci soudu prvního stupně.
Část právní veřejnosti v tomto nálezu vidí pokus zabránit nekonečnému přehazování spisu mezisoudy. Jiní v něm ale spatřují nebezpečný posun. Advokátní deník k tomu v odborném textunapsal, že Ústavní soud dal za pravdu stěžovatelce, která namítala, že odvolací soud naprvoinstanční soud vyvíjel neústavní tlak, v jehož důsledku soud prvního stupně "kapituloval" auznal ji vinnou.
Advokát Lukáš Trojan v České justici upozornil , že v kauze Čapí hnízdo odvolací soud dospěl kzávěru o vině Andreje Babiše a Jany Nagyové a zavázal k tomuto názoru soud prvního stupně,protože sám je po předchozím zproštění nemůže odsoudit. Podle Trojana takový postup judikaturaÚstavního soudu umožňuje, současně jej ale označil za nebezpečný, protože podle něj oslabujeroli nalézacího soudu a dotýká se zákazu zhoršení postavení obžalovaného.
Ještě ostřejší stanovisko zaujal docent Vladimír Pelc z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
ProINFO.CZ řekl, že příkaz odvolacího soudu k uznání viny považuje za protiústavní. Podle něj může být závazný právní názor odvolacího soudu, ale nikoli příkaz, aby soud prvního stupněobžalovaného uznal vinným.
Debata tak už dávno není jen o jednom rozsudku v jedné politicky sledované kauze. Otevírá seotázka, zda české trestní řízení nevytváří hybridní model, v němž odvolací soud fakticky rozhodneo vině, ale formálně ponechá podpis pod rozsudkem soudu první instance.
A právě zde se nabízí paralela, která ukazuje, že problém nemusí mít jen jeden směr. Opačnouzkušenost totiž dlouhodobě popisuje moravský podnikatel Pavel Buráň. Ten tvrdí, že byl v roce 2014 byl unesen svým bývalým společníkem Jaroslavem Novotným a donucen podepsat dokumentyse stamilionovými dopady.
Případ je mediálně známý jako spor dvou protichůdných verzí: podle Buráně šlo o únos a vydírání,podle Novotného o dobrovolné jednání související s podnikatelským vypořádáním. Buráň všakopakovaně připomíná, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, mu dvakrát dal za pravdu adospěl k závěru o vině obžalovaných. Následně však podle něj zasáhl Vrchní soud v Olomoucitakovým způsobem, že prvoinstanční soud nakonec rozhodl opačně a obžalované zprostil.Pavel Buráň dokonce tvrdí, že soudci z Olomouce podle něj "doslovně nařídili zproštění viny" jehoúdajného únosce.
To však Vrchní soud v Olomouci odmítá a svůj přístup hájí tím, že důkazní situace připouštěla dvěmožné verze skutkového děje, a soud proto musel postupovat podle zásady in dubio pro reo, tedyv pochybnostech ve prospěch obžalovaných.
Právě v tom je ale Buráňova kauza zajímavá. Zatímco v Čapím hnízdě se mluví o tom, zdaodvolací soud nemůže dotlačit prvoinstanční soud k odsouzení, v Buráňově případu zazníváopačné podezření: zda odvolací soud nemůže prvoinstanční soud dotlačit ke zproštění
.Pokud soud první instance po provedení důkazů opakovaně dospěje k jednomu závěru, aleodvolací soud mu opakovaně říká, že tento závěr neobstojí, může jít o legitimní korekci. Může jít oochranu obžalovaných před vadným hodnocením důkazů. Může jít o důsledek zásady, že vpochybnostech se rozhoduje ve prospěch obžalovaného.
Ale může také vzniknout opačný dojem: že soud, který měl důkazy v hlavním líčení před sebou, jepostupně zatlačen k výsledku, s nímž se vnitřně neztotožňuje. V jedné kauze k vině. V jiné kezproštění.
Není náhodou, že téma se nyní objevuje i v politicko-legislativní rovině. Seznam Zprávy informovaly, že ministr spravedlnosti Jeroným Tejc chystá změnu trestního řádu, která byvýslovně řešila situace, kdy druhostupňový soud v odvolacím řízení ukládá nalézacímu souduuznat vinu. Podle Seznam Zpráv by úprava měla směřovat k tomu, aby odvolací soud nemohlzavázat soud první instance k tomu, jak má hodnotit důkazy a jaká skutková zjištění má učinit.
Ať už bude konkrétní legislativní návrh jakýkoli, jedno je zřejmé už nyní: kauza Čapí hnízdo znovuotevřela otázku, která v české justici doutná dlouho. Jak zabránit nekonečnému soudnímu ping-pongu, ale současně nezničit smysl soudu první instance? Jak zajistit, aby odvolací soud mohlnapravovat chyby, ale nestal se skrytým autorem rozsudku? A jak udržet důvěru, že vina nebo nevina nejsou výsledkem procesního tlaku, ale skutečného, nezávislého a přesvědčivěodůvodněného hodnocení důkazů?